Samoto

Utíkat od toho,
co po toliko let mě přitahovalo.
Od samoty své, od neustlané peřiny,
co ani půlku postele nepřekrývá.

Samota měří si mě ve stoje,
když hrbím se za stolem,
dveře otevřené dokořán,
jako bych někoho vítal, dychtivě
čekal na využití prázdného pokoje.

Neúspěšné snahy samotě se schovat.
Do vášnivých diskuzí,
příchozích zpráv,
na které až moc rychle odpovím.

Povrchním pocitem vlastnictví dne
utíkám tomu jedinému, co mám,
své samotě
a všemu co v ní mohu najít,
kdybych jen více chtěl
a přestal se obávat.

Konečně najít sílu upřímně to říct-
samoto, vážím si tě.