Máma

Myšlenky jedny z nejčernějších
poodhalují svou smrtící tvář,
ty, které dřív ukázaly svatozář,
když byly z nejvznešenějších.

Listujeme v nich otvírajíc slabikář,
který na stole vedle bible leží,
nestačíme se divit, oč tu běží,
vzpomínaje, co nabízí nám snář.

„Mámo, a jak vlastně září slunce,
proč tolik temnoty najednou
a já nemám si s kým hrát?
Kdo nepřítel jest a kdo kamarád?“

„Měla jsem v noci spásný sen
a ten musí být naplněn.
Již brzy bude všem trablům konec,
než naděješ se, zazvoní zvonec.

Zas bude bílý den,
ozářený sluncem,
tví kamarádi tě pozdraví,
kolou připijete si na zdraví.

Jednou, až vyrosteš
tvé děvče bude se ptát,
kdo tenkrát byl tvůj kamarád,
třeba si vzpomeneš."