Noc v hamace

Šumící listí v nočním větru jako umírající touha obejmout vesmír, hvězdné dynamo noci, koruny jako stíny ve tmě na hvězdném plátně, hvězdné šachovnici noci, královny noci.

      Jak vyhasínající myšlenky ztrácející váhu nad životem, vidím Tě matko ve světle západu nad vysychajícím jezerem, klidné hladiny, v meditativním ptactvu, jitřeném tlumeném světle zářícím skrze oblaka vzpomímek na přítomnost.

      Hvězdy nad korunami šeptají příběhy svitu, kalného chladu srdcí i konejšivé vroucnosti okolo všeprostupující chvály obřezané tváře vědomí, jak jsi jej popatřil dřív v orloji bouře, ve tkáni bleskosvodu oblohy i tisícehlavé promĕnlivosti oka entheonu.

    Rozjímavĕ zlovĕstné jsou vichry pĕstované splínem nebeského ticha, jak obtékají drapérie sluchu a dávného zatmění lidského původu skrytého v nesmírných prostorách podzemí pod původními kontinenty. 

   Útroby země jež hostily předky a noclehy předchůdců snění a bylin ohňů, sazí z těl na hrázi stvořitele a prvního spasitele rituálu, přítomnosti oslavnosti dění v aktu třasavé myšlenky, rytmu hudby a bubínku básně deklamované proroky a vĕštci, v předvoji naší pochodně  - archaické koruny noční oblohy.