Dvě nádoby

Ten příběh možná mnozí znáte.

Je žena, dlaně mozolnaté,

do kterých právě popadla,

obnošenou tyč vahadla.

Na každém konci toho klacku,
džbány dělané po domácku
a měl bych vám říct v úvodu,
že s nima chodí pro vodu.

Ještě něco, co není zřejmé,
ač jsou nádoby obě stejné,
ať je vám známa příčina:
v jedné je vidět prasklina.

Na konci cesty od potůčku,
utichnou zvuky drobných krůčků,
když žena sundá dlouhou hůl,
v jedné nádobě vody půl.

„Odpusť mi ženo,“ vadná říká,
„odpusť, že ze mě voda stříká,
já vím, že dělám ostudu,

vyměň mě, plakat nebudu.“

A na to odpoví jí žena:
„Hloupoučká, nebuď rozrušená,
všimla sis, když tě musím nést,
co roste na tvé straně cest?

Dobře vím o tvém nedostatku,
věděla jsem to od začátku,
však ty si byla příčina,
že cestou voní květina.

Každý z nás máme svoje chyby.
Každému něco jiné chybí,
kdo jiné bere, jaký je,
jen ten si život užije.“