Příběh

To děvče nenávidí svět.
To děvče bylo slepé.
Již od svých brzkých dětských let,
neví, jak velkolepé,
jsou stavby, jimiž prochází,
jsou barvy lučních kvítků.
Je lež, že jí to neschází.
Říká to bez servítků.

I tak se těší na chvíle,
kdy může být s tím klukem.
Vždy usměje se jakmile
se uši plní zvukem,
co vydává ten jeho hlas,
smích, touha, slova něžná.
„Mít oči, vidět každou z krás,
byla bych tvoje kněžna.“

Po čase, světe jaký div,
se našel jeden dárce.
Prý bude vidět jako dřív,
stačí jen operace.
Když prvně barvy objeví,
kluk za ruku jí drží.
na jeho další projevy
se komentářů zdrží.

Z šoku, co právě zažila,
slzy jí oči slepí,
spolykat se je snažila,
vydechla: „ty jsi slepý?
S tebou bych šťastná nebyla,
i když tě mám moc ráda.“
Omluva „promiň“ trefila,
už jenom jeho záda.

Po pár dnech dívce přišel list,
ne příliš velké dýlky.
V něm chlapec, jak teď mohla číst,
vzpomíná krásné chvilky.
Po chvíli dívka pohled svůj,
na konec lístku stočí:
„Pa lásko, navždy budu tvůj,
a chraň ty moje oči.“