Včera poupě, dneska růže...

 

Včera poupě, dneska růže,

z děvčátka je prima kost,

proměna potěšit může

a touha je v srdci host. 

 

Která včera růží byla, 

úděl zvadlých květin zná,

do zrcadla udeřila,

to teď prasklou výplň má. 

 

Jiná míň se do něj dívá,

život zkazit nedá si,

celý den si jenom zpívá,

byť se jeseň ohlásí. 

 

S úsměvem jen všechno bere,

smutek nechá za dveřmi,

nemá v stáří nepřítele,

co obnáší, dobře ví. 

 

Té první se vyhýbají

všichni lidé zdaleka,

ke druhé se muži znají,

ani děti neleká. 

 

Z toho plyne poučení:

Taký život, jaký sklon!

Optimistů svět si cení,

pesimisty čeká skon.