Z polostínu

Anotace: Jak tak člověk pozoruje život...

Stát v polostínu, pozorovat...

Ve střehu, třeba se musíš schovat.

Démoni cizí i ti vlastní,

přijde den, kdy všichni budou šťastní?

Všechno je na dosah, nesmíš to chtít.

Pevně se držet, nenechat jít?

Odpusť si, uchovej v paměti,

netahej s sebou to prokletí...

Světlo a tma a černá a bílá,

copak ses nikdy nezmýlila?

A bloudit lesem, nepatřit nikam,

já přece vůbec neutíkám??

Řekni si jak chceš a nechceš žít.

Přiznej, před čím se snažíš skrýt.

Stále sama - v prostřed davu?

Proč se trápíš, pro zábavu?

Výčitky a otazníky,

nebýt sebou, nebýt nikým!

Neztrácel by svět můj řád,

jenom naučit se ptát...

Co vzniká měsíce nevyřešíš za dny.

Od někdo říkal, že bude to snadný?

Nakonec ze stínu vyjdeš celá...

Se vším, co ještě jsi nevěděla.

Se vším před čím člověk zavíral oči.

Ono to začíná, děje se, končí...

Překvapení? To sotva snad.

Vítězit... Je taky prohrávat.