Zvon
Jsem zvon, co puklo mu srdce,
to bije do mých stěn přece,
otlouká duši mou z nitra,
nevím, zda dožiji jitra.
Srdce je puklé a bolí,
z mých stěn se smutně kov drolí,
ze srdce láme se síla,
jež ráno oči otvírá...
Vím, že se mi srdce rozletí,
chci však žít bez strachu z obětí,
odháním zvoníky pryč,
ty, které pohání chtíč...
Až srdce zlomí se v půli,
zvoníky proti mé vůli
zasáhne strašlivá tíha,
tíha, jež ve mně se míhá.
To je velmi smutné... Kéž se o Tvé srdce postarají lidé, zacelivší jej svou citlivou péčí.
18.11.2022 14:05:24 | Rozmarýna
Děkuju moc za hezký komentář, fialový květe básnický (:
18.11.2022 21:01:19 | Roser