Chcete něco vědět?

Všichni máme křídla.
Někdo andělská a někdo dračí.
Jenže většina se na ty svý neohlídla
a tak nevěří, že roztáhnout je stačí.

Za ty roky není divu, že křídla zakrněla.
Scvrkla se jim jako zrnka hrachu.
Jsou průhledná a k nepoužití celá.
A proč ? Zeptejte se strachu.

Všichni máme křídla.

Lidi, věřte mi,
my nejsme z kamene,
abychom stáli na zemi,
pokud to nechceme.

Já nechci nadosmrti spoléhat na chodidla.
Poletím, kam se jen dostanu.
Mám ocelovou páteř, ze který rostou křídla -
použiju je – a asi polámu.

Počítám, že spadnu.

Tomu se nakonec nedá vyhnout,
ale křídla časem srostou
a já se z bláta pokusím zdvihnout
tu pravdu drzou a sprostou.

Radši mít stokrát polámaná
a být hrdá na ně jako páv,
než zakrnělá křídla,
co nikdy neletěla,
jako daň za život bez obav.