Návštěvnost
ODCHÁZENÍ
ODCHÁZENÍ
zpustošen
hraje si s léčivy
už neunese
bolesti těla
duch nad tím žasne
když světlo bolí
je po noci den
slaný karamel
...
https://m.youtube.com/watch?v=WhhF9_W9HZc
Komentáře (28)
Komentujících (11)
Doporučit
TiskMěli slaný karamel a vanilkovou. Dal jsem si vanilkovou (pak dvě piva).
Měl jsem si dát slaný karamel.
17.05.2023 23:12:54 | Kaprikorn
Když to člověk dopředu nikdy neví ..
17.05.2023 23:18:04 | Vivien
Umím odejít v klidu, lehnout si a umřít? Statečně přečkat bolest z toho, co jsem mohl a měl udělat, ale neudělal? Mám o to usilovat? Už nějaké zážitky blízkosti smrti mám.
Následující už jsem psal paradoxy:
Mám na mysli strach lidí, kteří už dosáhli požehnaného věku, hodně trpí, a přesto se vyhýbají smrti. Mohu použít termín vlastnictví. Někdo jiný (a teď nemyslím konkrétně Boha) je majitelem mého života. Je to, jako by mi někdo nabídl zájezd na hory i když nemusel. Kývnul jsem mu na to. Týden vypršel. Má po uplynutí smysl se schovávat ve skříni, v lese, dupat do země jako pominutý, že se mi nechce zpátky? To přece neděláme. Ani nás nenapadne udělat něco jiného než nasednout do modrého autobusu. Nepátráme po tom, zda někdo v historii zotavovny dokázal prodloužit svůj pobyt.
Proč to neumím, co se týče smrti? Protože mi chybí nadhled. Lze mít vůbec nadhled, když mi alespoň připadá, že nic jiného kromě života nemám? Třeba mohu mít alespoň „poloviční“ nadhled. I ten je lepší než žádný.
15.05.2023 09:31:27 | Kaj
Děkuju ti za zastavení milý Kaji, přemýšlím, jak na tvůj komentář reagovat. Byla jsem svědkem toho, že umírající měl větší nadhled než jeho okolí, a odcházel, alespoň jsem to tak vnímala já, smířený. Těžko za života úplně správně odhadneme, jak bude nám v hodině H a jaký nadhled v ten okamžik budeme či nebudeme mít. Není úplně vyjímečné, že umírající má ještě sílu někdy své blízké i ujistit, že je připravený, a kdoví, zdali to tak opravdu cítí. Soucitnost může být na obou stranách, a také obě strany mohou vnitřně cítit, že takto to má být. Jiné je to v situacích, které přijdou jak z čistého nebe. Pak se nadhled hledá hůř.
15.05.2023 09:51:46 | Vivien
Jako dítě jsem viděl smrt u ostatních a myslel jsem si, že má smrt bude také taková. Když jsem pak padal ze skály, viděl jsem, že když umírám já, je to úplně jiné a lepší, než jak jsem to vnímal u ostatních. Teď jsem byl na přespávačce pod převisem v oblasti, kde jsou vlci. Když jsem šel v noci močit, představil jsem si smrt. Byla ošklivá.
Umírání na nemocničním lůžku, kdy je umírající obklopen blízkými: Umírá nejen on, ale i kousek z blízkých. Není potřeba jen připravenost umírajícího, ale i jeho okolí. Někdy jej nechtějí pustit. Je to pro něj nepříjemné setrvávat kvůli někomu z venku.
Pokud částečně umíráme už nyní, třeba právě prostřednictvím smrtí druhých, je nás stále méně. Čím méně nás je, tím je smrt logičtějším vyústěním.
Takto od stolu se to ale snadno píše.
Myslím na to, co napsal Lustig: Po příjezdu se Židé dělili na ty, kteří to chtějí za každou cenu přežít a na ty ostatní. Přežití bylo i formou odporu vůči nepříteli. Nevím, jaký způsob byl lepší. Ti ostatní pak prý velmi rychle umírali.
Takto od stolu se to ale snadno píše.
15.05.2023 11:40:46 | Kaj
.. ano ..
15.05.2023 12:01:34 | Vivien
Ve mně se tím otevřelo něco, k čemu mám potřebu ještě něco dodat. V církvi i v tvých řádcích se mluví o tom, že je dobré se rozloučit a učinit další věci. Když jsem padal ze skály, stačil jsem mnoho věcí promyslet. Asi jsem vztahově rigidní, ale mě osobně to spíš vyhovovalo. Ukazovalo to možnost si mnoho této nepříjemné a obtížné práce ušetřit. Zřejmě to u kazuje nejen na mou rigiditu, ale i na to, jak moc smrt vytěsňuji, což je i současný mocný trend. Mohli bychom rozebírat, jak moc je smrt pro okolí neatraktivní a do jaké míry tomu bylo i v minulosti. Asi to není na místě. Z minulosti nemám informace, jen nějaké představy.
18.05.2023 08:49:08 | Kaj
Spravedlnost u osudu nehledejme.
Smutná životní mementa. Jak by opuštěnému odpadl kus těla.
Ach, ta mezera a chybějící stisk... naše slovo v podvědomí, na který očekáváme odpověď.
Milosrdné jitro protře vlahé oči a pod polštář, smutek poskládáš si s pyžamem. Ze skořápky vykleplý žloudek slunce, roztrhl mraky "Dobrý den, Vivien" **
15.05.2023 00:00:24 | šerý
Jako bys mě obejmul Kájo, ano, zas s ránem oknem slunce. Možná ta první rána, kdy člověk probouzí se sám, je těžké vidět slunce, když zataženo. Možná čas od času, ve vlnách, vrací se vzpomínky a dny, kdy srdce a hrdlo se sevře. Jako třeba teď, vlahé oči. Ať však zůstanou, slova jako mám tě rád/a.
Děkuju, moc.
15.05.2023 10:14:21 | Vivien
Velmi smutné téma.Vše je přednastaveno v genech, kdy ani léčivé byliny nezastaví nekontrovatelný růst buněk. A ani pampeliška to vše nezastaví.Důležitá je struktura atomů křemíku, která dokáže aplikovat správné dělení buněk. Doporučuji se zajímat o přesličku, která obsahuje prvky k protinádorové tvorbě.
14.05.2023 20:48:20 | Krahujec
Velmi děkuji za tvé zastavení Krahujče. Souhlasím, že genetická stopa v každém z nás je nesmazatelná, a třebaže se do jisté míry dá ovlivnit, často mívá rozhodující slovo. Ačkoliv zde byl důvod odchodu nejbližšího jiný, vždy je to velmi bolestné, přijmout a smířit se. Děkuji ti.
14.05.2023 22:54:48 | Vivien
V naší civilizaci jsou některá témata spíše tabu... moc se o nich nemluví, a tedy ani příliš neví, jen krapínek cosi, okrajově... několik let jsem pečovala o převážně bezmocnou osobu, nedošla si ani na záchod... je to náročné a bolavé období pro všechny... a tak jsem přirozeně přemýšlela, i vzhledem k mému věku, jaký konec bych ráda zvolila já, až přijde můj čas... vzpomněla jsem si na amazonské indiány, kdy celá výchova a příprava jedince je u nich zároveň přípravou na smrt, ne pouze na život. Nejeden starý indián říká: Dnes je krásný den umřít... Byla bych šťastná, v takovém rozpoložení odejít...
Hodně sil, milá Vivien.
(To o těch indiánech znám od Mnislava Zeleného Atapany, který mezi nimi žil.)
12.05.2023 19:54:55 | Helen Mum
Milá Helen, děkuju za tento tvůj komentář.
Mám velkou úctu ke všem, kteří se jakkoliv podílí na pomoci lidem v kómatu nebo terminálním stadiu nemoci. Úroveň paliativní péče se, aspoň podle mé zkušenosti, zvyšuje, a díky hospicům, dnes i mobilním, už není umírání takové tabu jako kdysi, je důstojnější a pravdivější.
Když odchází nejbližší, je to nepřenositelná bolest. Zároveň si člověk uvědomí mnohé, a to s ním pohne do jiných nuancí života, často tak zásadních, že jsou nositeli radikální změny v dosavadním způsobu žití.
13.05.2023 14:52:58 | Vivien
Děkuji, Vivien... měla jsem obavy, zda je vhodné jakkoli komentovat... Děkuji Ti mnohokrát, vážím si Tvé odpovědi. Přeji pěkný den a slunce v duši :-)
13.05.2023 15:02:30 | Helen Mum
Není to veselé téma a chvála těm..co doprovází v této nelehké cestě přes ten most.
09.05.2023 21:57:29 | jenommarie
Ano Maruško, a je to nepřenositelná bolest.
13.05.2023 14:32:02 | Vivien
Ano to vždy je. Mě odešla poměrně mladá moje maminka, nedožitých 50let.
Dnes je tak už mě a říkám si stále..že teprve začínám..a je to tak, jak je.
Jen neztrácet chuť k životu
a pobrat jej i s těmito..to snadné není. Nezmizí to..jen časem se naučíme s tím žít.
Opatruj se Vivien a moc TI děkuji. *
15.05.2023 17:18:02 | jenommarie
..původně sladká karanelka věnovaná s příslibem lásky žel upadla do slanosti moře-hoře... ST*
09.05.2023 19:10:56 | Frr
Nezbývá než se s tím "poprat", děkuju Jiří.
13.05.2023 14:30:20 | Vivien