Éter

Dojedls, dopils, dovzlykals. Došel jsi na konec cesty.
Životem marnivým vyčerpán, loučíš se naposled se sty,
se sty těch tváří, cos miloval tolik,
bylo jich mnoho, však nevíš již kolik.

Na papír napsals své loučení se světem,
na papír napsals své poslední přání,
přání, že chtěl bys být poznovu dítětem,
vrátit se v léta, kdy vše bylo k mání.

Oprátkou ztrestáš se za bytí hřích.
Všechny své stopy jsi ze země smyl.
Už je to dávno, co přešel tě smích.
Už je to dávno, cos´ naposled žil.

V hlínu jsi ulehl před dlouhým věkem.
Nikdo už dávno nezná tvůj hlas.
Už je to dávno, co byl jsi člověkem.
Vzpomínky na tebe odnesl čas.

Duše tvá splynula s kosmem, tak krásným,
ty jsi tím dávným již rozpitým časem.
Dospěl jsi klidu, já přec tě zřím,
hvězdyť tvé oči a vítr tvým hlasem.