Lavička

Lavička

 

Vím o jedné lavičce

co už pamatuje něco,

sedávala jsem tam,

když jsem byla děcko.

 

Odpočívali tam moji předci,

možná také prapředci.

Má v sobě kouzlo zvláštní,

vyvolá v nás spoustu vášní.

 

Její staroba začíná být okatá,

vrstva barvy už není bohatá.

Přišroubované laťky se začínají hýbat,

na železe rez vylízá.

 

Nápad nám probleskl hlavou,

co s touto lavičkou starou?

Dáme ji nový kabát,

dál na ni budeme sedávat.

 

Jelikož na ni trávilo čas tolik lidí,

uděláme z ní strom živý.

Na desky napíšeme jména,

jenž oddechovali na ni zejména.

 

Lavičku oživneme barvou a písmem,

pak se k sobě všichni přitiskneme.

Ať nahoře cítí, že máme je rádi,

vždyť všichni jsme prožili tady své mládí.