Bastard

Anotace: Stojím o názory, pište

Přemýšlím nad básní 

Charlese Bukowského, 

nad tím, že lidé k sobě nejsou hodní, 

ale to není úplná pravda, 

chceme zachránit lidstvo, 

ale ne jednotlivce, 

který si procházejí osobním terorem, 

pláčeme nad dětmi v Africe, 

zatímco vedle mlátí malého chlapečka, 

protože špatně uklidil, 

pláčeme nad dětmi v Africe, 

zatímco stařec s artritidou 

drží fotku mrtvé ženy, 

ale to není důležité, 

záchrana davů má přednost, 

až potom teror jednoho, 

zatím ještě ne. 

Teď bych si chtěl přihnout vodky 

a zapomenout. 

Když už jsme u toho,

někdy, 

ale opravdu jen někdy, 

si přeju víc utrpení, 

víc bolesti, 

ne kvůli lítosti 

nebo slzám v cizí tváři, 

ne, 

chci jen abych se nestyděl 

za to, co cítím, 

abych se necítil jako podvodník, 

který mluví o utrpení 

a žije ve štěstí, 

mám milující matku a otce, 

a bratra, který ke mně vzhlíží, 

a přesto se necítím tak jak bych měl, 

sžírá to moje játra, srdce, plíce, 

a abych to utišil 

tak čtu básně, čtu knihy, a poslouchám hudbu, 

od těch, kteří to chápali, 

kteří v tom žili. 

Někdy je něco špatně uvnitř, 

a nejde to spravit žádnými léky, 

ani zoloftem nebo lamotrixem. 

Možná jen zase zapomínám 

na to, jak často se cítím skvěle, 

zapomínám rychle, 

možná až moc přemýšlím,

zatímco sedím u dřevěného stolu, 

obklopený plakáty, 

abych si nepřipadal jak v psychiatrické prázdnotě, 

pod rtem mám lyft, 

protože tvořit bez jedu nedokážu, 

a mlátím do klávesnice jako šílený, 

píšu jak utržený ze řetězu, 

jelikož musím, 

musím v sobě udržet zbytky 

nesmrtelnosti, 

a vedle mě stojí sklenice s inkoustem, 

který piju a plivu na monitor, 

aby počítač pochopil mou závislost, 

nejde přestat, 

už mi to víří kyseliny v žaludku, 

klapot písmem s hudbou v pozadí, 

to je nirvána, 

to je nejvyšší stav vědomí, 

který ale neutiší moji bolest, 

ne, zapomenutí je jen na dně lahve.  

Chybí mi alkohol, 

vážně chybí, 

protože s ním jsem mohl být hrdina, 

který kráčel po zaplivaném chodníku 

ke skupince ožralých fotbalistů, 

aby je seřval 

a nechal si od nich rozbít hubu 

pod svitem nehorázného měsíce, 

co se pořád točí, 

i když nemá žádný důvod, 

a usmívat se, 

usmívat se jako dávní Řekové 

po hrdé porážce u Thermopyl, 

a pořád čumět 

na ten truchlivý měsíc beze smyslu, 

ale nemůžu znovu pít, 

už nikdy, 

moje duše je rozervaná na kousky 

a já je nechci poztrácet 

mezi zvratky a hnusem večírků, 

které ve střízlivosti a záři slunce 

odhodili své kouzlo, 

zbyl v nich jen potlačený smutek, 

co o něm nikdo nemluví. 

Nejspíš mám zase jen období deprese, 

za pár dnů se budu cítit líp, 

teď tu házím špínu na papír, 

abych se do té doby nezastřelil.