Rozloučení...

Po schodech v smuteční síň lidé chodí,
o berlích belhají se staří loučit ve splínu,
nezbývá doufat, že jednou v škarpu hodí,
bez lítosti, jen žitím sešlou, moji zdechlinu…

Pár tichých slov řečník pozůstalým říká,
a před foyer postává už další sešlost,
každému z nás čas totiž potichounku tiká,
a nikdo netuší, co vlastně je, ta věčnost…

Nalevo do lavic nejbližší rodina posedala,
napravo neznámí mně, seděli dorostenci,
najatá plačka při obřadu smutně se rozeštkala,
na přání zesnulé pak oni, zřekli se kondolencí…

Po schodech ze síně smuteční lidé chodí,
o berlích belhají se chtivě na kar ve splínu,
nezbývá doufat, že jednou v škarpu hodí,
bez lítosti, jen žitím sešlou i moji zdechlinu…