Čisté zlo

Jsem démon zlý s duší černou,

myslí temnem zahalenou.

Nad lidmi vládnu silou přesilnou,

na mou zášť nikdy nezapomenou.

 

 

Mám srdce ledové,

bez citu, bez lítosti,

jak černě temná ocel tvrdé.

Jazykem jak břitva ostrým

zařežu se hluboko každému do kosti.

Jejich srdce rvu z těla ven,

mysl jim zamlžím hlasem svůdným.

Život měním v ten nejhorší sen.

 

 

Ani ti jež na sobě kůži hroší nosí,

ať obutí či bosí,

podepřeni holí, mečem nebo vírou skomírající,

předemnou nakonec kající.

Já osoba vše týrající

pouhou vzpomínkou každého děsící.

 

 

Smrt ani smrtka přesto nejsem,

v mysli každého se zabydlím.

V pekle chladném se potkáváme,

krátce potykáme,

a už zase někam pádím.

To další duši zničit musím.

 

 

Před koncem vysněným,

jak loutka bezduchá,

tělo bez pána ochablé,

se v mysli naposled vynořím.

Pak nastane smrt tichá,

klid duši nezdárné.

 

 

Jsem tekutina křišťálově čirá,

smutek i bolest zahánějící.

Jsem popílek sněhově mrazivý,

to já smysli otupím a mysl ošálím.

Jsem poslední vzpomínkou každého,

u mě všichni rozřešení hledají.

 

 

Jsem myšlenkou děsivou,

chtíčem přesilným vůli zlomím.

Jen někteří se mi postaví,

vyberou si cestu nelehkou.

Pověst lidem rád kazím,

jen lidé společně mě porazí.