Prozření - I

Sedím.
Do tranzu se uvádím.

Jak hluboce se ponořit,
do stavu kde vnitřní vesmír rozpínán je,

a konce nelze dohlédnout.
I tu se zjevila,

ta krychle pravidelná,
avšak nikde žádné otvory,

do kterých lze nahlédnout.
Tu zčista jasna okno zamřížované se zjevilo,

a nahlédnout již lze.
Co vidím? Sám tomu nerozumím,

když žena sedíc na sofa pohlédla mi do oka.
Kdo jsi? Ptám se já.

Jsem to já, žena nešťastná,
která desetiletí volá po svobodě!

Volám, tluču, náznaky ti vydávám,
ty však vždy jsi ignoroval a zadupával.

Tys můj věznitel i tyran,
který svými skutky a činy mi bolest způsoboval.

Propusť mě, ať šťastná mohu být,
aneb takto žíti nemohu a ty též.

Nemohu, nelze.
Vše bych ztratil v životě.

Prosím, dej mi volnost.
Jsem přec ty,

a ty to víš!
Jen sebe popíráš, co jsi!

Jsi ona a ne on.
Pochop to už a odhoď okovy,

které tíží tě již drahnou dobu.