DNO BEZEDNÉ

DNO BEZEDNÉ

sedím venku na lavici pod starým kaštanem
kolikpak mu je asi let?
kolik ubožáků už viděl

z posledních sil se potácet?

co si asi myslí,

jaký je ten náš Svět...?

mezi jeho větvemi

slunce dopadá na desku stolu
jsme jakoby tu srostlí spolu
já, stůl, ten kaštan a jeho stín
a slunce

co odráží se v číších chladných vín...

nechť přeje nám světlo milosrdné

taky trochu stínu
v jeho chládku pak

sedávám si občas tam k tomu vínu

však ani v plné číši

nenajdu dno bezedné
to co snad najít bych chtěl

vždycky nějak minu...