Marod

Marod 

Stárneš, i ty náš malý chlupáči...

Začalo to před léty zlomenou nožičkou
a už se to a tebou veze...

Léčení zanechalo stopy na tvé chůzi,
Už neujdeš ani Palackého stezku...

Jsi rád, když se proběhneš po zahrádce a pozdravíš kolemjdoucí...
A my trneme, ať tvá operovaná nožička nevypoví svou funkci...

Tvá šedivá tlamička mluví o všem.
Hlavně, že většina chloupků je pořád černá...

Prý jsi i mírně obézní, říkal pán doktor...
Jenže, za to můžou tvé hnědé kukadla, co se nám dívají do očí a prosí o kousek šunčičky, buchtičky, rohlíčku, kysčičky nakonec mlíčka...
A nebo tlapka, která tak dlouho plácá, až dostane trošičku dobrůtky...

Očička ti slzí, pláčou nejen stářím,
bohužel i zánětem, který pán doktor léčí, aby jsi neoslepl....
Bylo by to moc škoda, aby jsi už nikdy neviděl,
jak moc tě máme rádi...

Nemusíš se bát, nikdy tě neopustíme,
ať se děje co se děje.
Vždycky budeš náš miláček, čumáček, chlupáček, myšáček,
láska naše, která nám do životů přinesla tolik radostí, za kterou jsme ti neskutečně vděčni.