Pátek třináctého

Pátek třináctého

Proklínala jsem tento den i datum....

Tolik mi kdysi ublížil....

Zrovna před vánocemi,
ukradl mi kus dětství, mládí...

Ach dědečku...

Tehdy tě pár dní před tímto datumem odvezla rychlá...

Stala jsem na schodišti a koukala se na tebe, jak mi miziš v dáli...

Ani by mě nenapadlo,
že tě uvidím už jen jednou v nemocnici,
a pak až na pohřbu...

V nemocnici jsem byla šťastná,
že je ti líp....

Věřila jsem, že tě naloží zpět do sanitky a buseš zase mezi svými doma...

Prý to tak bývá, že se před smrtí uleví...

Tu strašnou větu od mámy,
jak vysedala z autobusu,
jsem nikdy nechtěla slyšet...

Zněla totiž...

... Dědeček dneska umřel...

Bylo mi tehdy devatenáct...

Tak málo, abych se nabažila, tvého překrásného srdíčka,
tvé lásky k nám všem...

Moc mi chybí historky ze tvého skromného pékařského života...

Nikdo u nich ani nedýchal...

Tehdy by mě ani nenapadlo,
že je již brzy neuslyším...

Byl jsi pořád při síle...

S babičkou jste oslavili osmdesátiny
a dokonce i zlatou svatbu...

Datum třináctého prosince se mi ale zařezál do srdce...

Spustil lavinu, která nešla zastavit...

Postupně totiž odchazeli ti, na kterých mi v životě hodně záleželo...

Mávám směr nebe....

Volám, pláču...

Miluji tě, nikdy nezapomenu....