V duchu přirozenosti

V duchu své přirozenosti

(vesmírné)

vězte, že vás,

všechny do jednoho,

nenávidím

nesmírně

 

A že bych vás z hloubi své

nejčernější duše

nejradši sežehla pohledem,

až by z vás,

malomocných,

zbyla jen hromádka

nicotného prachu                                           . . .

...dobře vám tak

 

A co že jste mi,

malomocní,

vlastně udělali,

že vás tak

upřímně,

k smrti

nenávidím?

 

Vůbec nic,

vůbec totiž nevíte, -

nepovím nic,

vždyť já ksakru ani

nerozumím sama sobě,

co bych vám povídala?...

 

Sebe samu bych nejradši

sežehla na nicotný prach,

samu sebe

 - v tuto pokulhávající chvíli - 

z hloubi své

nejčernější duše

upřímně

k smrti

nenávidím

 

Jak bych vám mohla povědět?...

Nerozumím

- v pokulhávající chvíli -

přišla o holi,

chudák,

co si bez ní počne...

 

Hlavně že si má duše

nad čím stýskat,

že

už má zase důvod být

rozebraná na  k u s y

v duchu své

neměnné přirozenosti

 

Co si počne???

Cítí se před vámi tak

zranitelná

nicotná

jako ten prach

...

 

Konečně pláče

a bezbřehá nenávist

k sobě a ke všem

jde ven,

to nejčernější ve mně

mi stéká po lících

a přichází

tiché smíření,

konečně

...

 

Propadám se

do velké náruče

Hypnovy

(jen on ví),

jeho velké ruce

se štíhlými prsty

mě vískají                                            ve  v l a s e c h

 

ach,

 

slzy mají své

nepopiratelné kouzlo

- - -