Přišli mí staří přátelé
něžně obklopili stůl
setřeli si z tváří pot a slzy
a smějí se
Smějeme se
v očích jiskřičky
snad návěje vína
slunce buší do slunečníků
a hřeje mě mezi lopatky
Cukají mi koutky
vedle mých starých přátel
A všichni se tak urputně snažíme
zachovat si tvář
probudit sám sebe
nebo možná usnout opět v sen
být jen jako hejno mušek
co krouží nad rybníkem
a nedotknout se hladiny
Hřeje mě slunce do zad
v přítomnosti starých přátel
Ale někomu
snad něco chybí
snad si nevšimli
že hladina klesla
a zatímco se staří přátelé smějí
někdo u vedlejšího stolu
připíjí na život
Já uzavřel dohodu
sám se sebou
že se nic nestane
když se na chvíli přestanu snažit
s tím naprostý souhlas!
ono to přílišné snažení je beztak poznat a především;
- k ničemu podstatnému nevede - nemá ten patřičný ohlas
co Vesmír touží prožít - od jara do sklonku zim :DD
23.04.2025 09:10:51 | šuměnka