Doba

Sedím na zahrádce baru.
Pozoruji ostatní lidi a jejich tváře.
Píšu a dostávám se do varu.
Jako bych si dělal zápisky do snáře.

Je zvláštní pocit vypnout a psát.
Sledovat u toho cizí životy.
Baví mě tu být, ve stínu stát.
Vidět dobu dělat z lidí otroky.

Zároveň cítím pálivost v krku.
Je dost možné, že je to zášť.
Není pro mě snadné vidět rodinku.
Šťastné pohledy tam kde byl u mě pláč.

A tak přijímám svou roli.
Jsem bezvýznamný pozorovatel.
Jako bych sám seděl v poli.
Bez rodiny, ženy, děti a přátel.

Zřejmě ne každému je přáno.
Vždy tu budou lidé jako já.
Nepochopení většinou, ano.
Křičí se ve stínu, tak se to dnes dělá.

Co je moc odlišné vyřadíme.
Co je moc odvážné je třeba rozbít.
Co je moc výrazné pod cenou nabízíme.
Co je moc, to je moc. Tomu musím čelit.

Sebelítost piju v litrech.
Sebedestrukce je všudypřítomná.
Co schovává se v našich nitrech?
Je to síla, krása. Jen ji nikdo nepozná.