V koši

 

„to, co jsem neprožil, bylo či nebylo?“

 

život, když děje se, já neměl bych spát!

jsa řádně poučen, však stejně mě zabilo

hloupost žít na vlásku a smrti se smát?

nevěřím ničemům, vraždícím pro lásku

v korytu života, jenom se cpát!

jeden z nich, než skonal, položil otázku

až potkáš mě příště, budeš se bát?

 

             

zakletý do snu… konečně budím se!

na hrudi tíží mě, vzpomínek dost

chápejte dobře... smrt je jen iluze!

k přechodu určený, světelný most

hlavu si nesu, v proutěném košíku

tak jako plaváčka, pošlu ji do nebe

ve světle prozření, pluje na obloze

znamení konců i nových to počátku

 

svým vlastním vesmírem, vezu se v povoze

za mnou čas určený, zrozený v povyku

chráněný za maskou, v prvotní děloze

u hvězdy plačící... pokleknu ze zvyku

zbavený okovů, topím se ve víně 

schovaný v jeskyni, hraju si se stíny

u stěny prozření pak pláči v nevině 

krčím se, zmatený, z bezčasé roviny 

 

hlavu mně setnuli… byť životu klaněl se

padla mi do koše a zůstala tam 

ležel jsem nehnutě, díval se skrz proutí

až skončí tahle smrt, pak začnu nanovo ...

plavím se krajinou, nesmělých prozření

na kopci nad řekou, si  postavím dům

 

před domem lavička, na které sedím sám

 

čekám až ze zdroje, pošlou pár slov

abych je zapsal a poznal v nich znamení

že už je doba, za domem v kamení

pod starým platanem

tam bude máj rov