Myšlenky

Daleko od všeho, ponořená ve tmě,
kráčim sama v životě slepě.
Na pokraji svých sil, čekání na konec,
cítím se kvůli takovým myšlenkám jako sobec.

Čekám jen na svůj zasloužený klid,
kde negativní věci na mě už nebudou mít žádný vliv.
Kde dočkám se čísté lásky a pochopení?
Jsem uvězněna v temnotě a v nevědomí .
Co je normální a co není?
To má už společnost připravené předem k odsouzení.

Lidi mě dusí a zároveň učí mě dusit se správně,
celé je to od základu postavené špatně.
Nemůžu se nadechnout natož volně dýchat,
začaly mi všechny myšlenky splývat.
Racionální se stává iracionální a pak zase naopak,
pořad se to opakuje a nedává mi to možnost v klidu spát.

Každý čekáme na vzájemné pochopení,
ovšem není nikde k nalezení .
Cítím , že se každou chvíli udusím,
to je taky jediné o čem teď sním.
Své pocity si vlastní krví plním,
čekám až si vše splním.
Lapena ve snu a zároveň vim , ze nechci se probudit ,
Nejde mi ty myšlenky z hlavy vypudit.
Chtěla bych se udusit vlastní krvi ,
co dostane mě následně do zapomnění .

V kraji temnoty každým dnem kráčím,
V myšlenkách se stále dokola vracím.
Vracím se zpět , ikdyž vim , ze není to správné,
Jakékoliv snažení se o změnu mi přijde marné.

Vnitřní pocity , co každý den s sebou si nosím ,
Každý den se jako v bahně brodím.
Pod zemí ukládám se konečně k moci,
už nečekají nikde žádné velmoci.
Konečně cítím klid a možnost dýchat,
minulost začíná se rozplývat,
nad budoucností už nemusím časem plýtvat.
Přítomnost už je pouhé potěšeni jen,
rozkládám se pod zem.
Jako kořeny zeminou co prorůstají,
daleko od sebe , aby nenastala možnost, že se znova spojí .