Kolotoč života

Na rozlehlé louce,
kde nejsou znát konce
nekonečné vědomí,
co tě tolik nebolí.

Jednou nohou vpřed,
celým tělem vzad,
zároveň na jednom místě,
kde není řád.

Netřeba řádu ,
kde dobré jsou úmysly,
neklesejme na mysli,
aby naše hodnoty neklesly a neříkaly nesmysly.

Má mysl se roztříštila na stovky částí,
čeká mě jen nespočet nových pastí.
Místo posunu točím se na místě dokola,
znovu a znovu, jako bych na tomto místě nikdy nebyla.

Lapena sama sebou v nekonečném kruhu,
stále na začátku u vstupního prahu,
před nímž čekám na svou popravu.

Čím více vím,
tím raději spím,
v noci po myšlenkách bdím,
Prázdnota mi naplnila můj stín.

Kolik je hodně?
A nic je opravdové prázdno,
uličkami kráčím marně a
vše je od pohledu, jak tenké vlákno.

Celý život je jak optický klam,
Co z mé duše jen bral.
Klam který sebral mi vše ,
co bylo mi cenné,
nemělo to býti měnné .

Jak z koloběhu , který nemá žádný směr,
děláme ze situace unáhlený závěr .
V afektu nepříčetnosti, nevíme kudy kam,
ve skutečnosti je to zase jen klam.

Začátky jsou vždycky krásné,
člověk nepřemýšlí jinak, jelikož je vše od pohledu jasné.
Co jasné je a od pohledu zdá se,
pro někoho je to zase pasé a
lidé v okolí debatují , jak má se.

Zhrzen vším, co na zemi je,
neexistuje znova naděje,
ten pocit už jednou byl tu
a já zase znova jsem tu.