Řekni to básní....

Když moje energie je jiná než ostatních.
Když nejsem ADHD, ale taky mám svojí nálepku.


Když věci běžné jsou pro mě těžší než se zdají být.
Co je běžné?
Co je normální?


Když jste pyšní na to, že dokážete někomu zavolat .
Když Vám lidi říkají neměl by ses pořád tolik litovat.
Možná lituju tebe, že neumíš vyndat si hlavu z prdele a nechápeš, že ne všichni jsme stejní...
A možná ani nestojím o tvoje pochopení.
I když ten pocit bezpečí je k nezaplacení.


Když mě v přeplněným metru v cizím městě nevyspalou chytneš za ruku....
A nevadí ti, že se tam rozbrečím.
Protože víš, že funguju normálně, ale bere mě to víc....
Děkuju mami, že už mě nesoudíš.


A ty třeba pochopíš
...že ty jsi Superman.
A já, že jsem WonderWoman.
Dělám zázraky každej den.


A ve chvíli...
Kdy jsem v koncích.
Nesmíš na mě křičet.
Stačí říct pojď to dáš..
..když pomocnou ruku mi podáš.
Přestože to nepobíráš.
Ale možná už víš,
...že pochlapuju se víc, než si myslíš.


A v ideálním světě.
Bydlím v lese.
Energii dýchám.


V reálném světě jsem v Praze.
Vytěsňuju všechny zvuky a lidi.
Cítím, jak mi to bere energii.


A v hlavě ten hlas už nikdy nedopusť...
....abys na tom byla jako dřív.
Pere se o slovo s hlasem, který říká Vzdej to, ty přece nejsi normální.


No a co?
Já s tím už umím žít.