V kruhu

A je to tu zase,
ukázková manipulace.
Konečně jsem našla sílu.
Řekla jsem, že v náš vztah nemám víru.
„Promiň, už to nezvládám,
musíme to ukončit.“
Řekl: „Chápu, jsem hrozný člověk.
Mrzí mě to, ale nechci se s tebou rozloučit.
Tolik věcí jsme nezažili,
na tolika místech jsme nebyli.
Vše mohlo být tak krásné,
teď jsou mé chyby jasné.
Co s námi dál bude?“
Špitla jsem: „Končím, nezvládám to, cítím se prázdná,
musím odejít a začít sama žít.
Odstěhuju se a dál nevím, co bude.“
Následovalo objetí,
z mojí strany rozloučení,
z jeho strany připoutání oběti.
Druhý den, jakoby rozhovor ani nebyl,
opět se cítím jako debil.
Dává mi objetí, polibky a lásku,
mé duševní zdraví visí na vlásku.
Našla jsem odvahu sdělit to nahlas,
ale situace je stejná, navlas.
Proč chová se tak divně,
když měl nastat konec relativně?
Žádná změna se neděje,
dochází mi naděje.