Setkání

On utrácel tu noc život
jako stříbro rostoucí na stromech
A ona zase dumala nad tím
co tím otec vlastně myslel
když u večeře pronesl:
„Jsi zrcadlem mých stínů,“
než nadobro odjel do Afriky
přimlouvat se za spásu sirotků

A dnes tam venku stála
vrostlá mezi chodníky
jako ta nejsladší opuncie
A on přijel, ani nezastavil—
jen ze sebe skrze okénko
elegantně vydral
„Za padesát?“
Koutky se jí zatřásly
jak se třese měsíc v lednu
Že prý: „Za padesát? By to šlo…“
šeptla a
nastoupila k němu