Michelle

 

MICHELLE

 

zeptala se mě, nedávno, paní doktorka

"Tak jak se cítíte pane Pekaři?"

podíval jsem se na ní a naše pohledy se setkaly

 

"Zapomněl jsem, že se mám cítit."
omluvně se usmála 
zřejmě vycítila, tu podivuhodnou energii okamžiku
kdy pocity jsou kruhy na hladině vědomí 
šířící se k setkávání, aby sebou prošly…

 

vzájemně se poznávají v místech doteku
aby dozněly někde za Horizontem události

 

"Ale teď, když jste mi to připomněla,"

to se, pro změnu, zase připomnělo mé ego
"se necítím nic moc"

 

omluvně jsem se usmál 
a naše pocity, v tento krátký a pomíjivý okamžik
nám ukázaly své kruhy

 

 ***

 

Když hladina zčeří se projevy ticha
zrodí se myšlenky, jež každý den slýchám
jak volavka stojím na jedné noze
za noci temné v podivném voze 

z oblohy dívá se na mě sám čas 
"Já vím, že už musím," slyším svůj hlas

cítím tu vlnu, co překoná moře

prostorem bezčasým, tam kde byl stvořen

svět

 

i každý z vás

 

vracím se tam, odkud jsem vyšel
myslím že jiný, po odlišné trase

tam potkám tě znovu, v pocitech citu

já poslední z padlých

já … živý po gambitu

 

ucítím tebe má Michelle