Zelené listy u červeného kostela nasáklé deštem

Podivné truchlení mezi kapkami vody, 

po zeleném prostoru, dechu, zivotĕ  

vitalite mezi membranami;

Saxofon ve sluchovodu jako řeka 

zbytky panenského stesku 

v nahosti očouzeného srdce 

struny malebného konstruktu nesmrtelnosti 

jakýsi lebeční klíč mysli v bezmesičném nebi, 

a vsechny ty strasti odplouvající k nachovému obzoru,

A ten déšť nad velkomestem které tísní a plačtí 

vzdor proti malosti a útlaku nekonecných doternych myslenek, 

vic slov...vic slov nez je treba...k vyjadreni zranitelnosti mladé duše.

a ten ustávající dest na ose algoritmu hudby,

truchlici cernocerné hvezdy vesmíru, 

a křik děti vybihajicich ze školy, 

jako oči a ústa blažené úlevy