obraz

V starých zdech
visel tichý kříž
Obraz ženy,
která nikdy nebdí
Krvácel jí klín
V očích měla pád
Na duši splín
i jas co hřál
V srdci celý svět
a přesto byla dál…

Jsem ta, co z bolesti zpívá
Z trosek staví chrám
Očima se jen nedívá,
ale i bolí
Rány ne vždy se zahojí
Na kolenou, ale živá
Tvá, nezlomená dáma
Jsem matka, trpitelka, stín
co nezmizel ránem
jsem životní drama
A přesto nesu v dlani klín
snění,
i když na mém rámu
houpe se kus pavučin 

Malíř
už svůj štětec ztratil
Ale v nostalgii
Každý jeho tah štětcem
se v mých myšlenkách vrátil
A obraz žije
zůstává i dnes
Když se díváš zpátky,
za zavřenými vrátky
hledáš v něm sebe

Jsem ta, co z bolesti zpívá
Z lásky plete šál
Jsem dítě i žena živá
Stín, co plní starou výzvu
Jsem ticho, co křičí beze slov
A každý, koho jsem milovala
mi dal novou jizvu

A až jednou půjdu spát
Obraz zůstane tu stát
A každá žena, co přijde blíž
v něm uvidí svůj vlastní kříž

Matka. Žena. Trpitelka.
A přesto živá…
Jsem to já.

Jsem ta, co z bolesti zpívá
Z lásky plete šál
Jsem dítě i žena živá
Stín, co plní starou výzvu
Jsem ticho, co křičí beze slov
A každý, koho jsem milovala
mi dal novou jizvu