Hospoda u dědy

Hospoda U Dědy, kachličky šedý,
pach utopenců, smíchy i bědy.
Vyrůstala jsem tam – mezi rumem a pivem,
děda mi říkal: „Tohle je svět, kde se přežívá s klidem.“

Za barem stála jsem dřív než jsem psala,
učila se čepovat dřív než počítat slova.
Místo panenek jsem hrála šipky s Pepou,
a poslouchala historky, jak mu utekla Lenka s Mekou.

Děda byl král – jedinej chlap, co mě nezradil,
nalíval štamgastům, i když věděl, že padli.
Já se učila smát, i když to pálilo v krku,
a v očích jsem nosila víc smutku než holka v první sukni.

Dnes už tam obsluhuju – jméno znám každýho,
vím, kdo má žízeň, kdo utíká před domovem tichýho.
Někdy jen sedím, piju jak oni – ti starý,
a cítím, že dny mi kapou do panáků jak kalný žáry.

Za stolem u okna sedává Milan,
ten co tvrdí, že žena je víc než jen plán.
Sám brečí u fernetu a říká: „Holka, ty jsi jak tvůj dědek – tvrdá, ale plná děr.“
Já se směju, protože nevím, jestli chci slyšet víc, nebo míň.

Chodím tam každý večer – i když nemusím.
Je to domov, i vězení, únik i hrob bez nápisů.
Piju, obsluhuju, dívám se na svět přes sklenku,
a čím víc se směju, tím víc mám v sobě prázdnou plenku.

Všichni si myslí, že jsem silná,
že "lesba s čírem" má život v klidu a drsně.
Ale já vím, že padám, tiše a den za dnem,
a že jednou se uchlastám ne z chuti – ale ze smutku, co mě dusí beze jména.

Už necítím rozdíl mezi večerem a ránem,
mezi láskou a chutí na panák po pádu.
Piju, protože mě bolí všechno, co nikomu neřeknu,
a hospoda se stala mým deníkem bez obalu.

Kdybych mohla, křičela bych:
„Zastavte mě, prosím, než se utopím v pivu po dědovi.“
Ale vím, že nikdo neposlouchá holky za barem –
jen platí, smějí se, a odchází zpátky do svýho „mám se fajn“.

A já tam zůstávám.
Jako obraz bez rámu, úsměv bez jiskry,
jen holka, co měla dědu a sny o životu jak v pohádce,
a teď počítá panáky… místo naděje.