Běh na místě

Vyrostla v putyce pod výčepem snů,
kde pivo voní jak domov bez stěn.
Děda mě učil, že fotbal je klíč —
když běžíš za míčem, nemyslíš ven.

Ten starý chlap s rukama jak kmen
mě vedl jak stín, i když svět byl rachot.
Říkal mi: „Holka, běž, dokud můžeš,
a vždycky dej gól, když máš v sobě strach.“

A tak běžím — furt běžím, furt pryč,
před tichem, co v hlavě zní jako řev.
Nesnáším klid, protože v něm jsem slabá,
a když zůstanu stát, chce se mi breč'.

Hospoda žije, a já v ní jak stín,
obsluha, smích, a panák za barem.
Miluju večery, kdy hlava je prázdná,
protože ráno jsem zase jen sen.

Ve střízlivým světě mi všechno je těsný,
jsem svý tělo, co škrábe zevnitř.
Piju, abych byla, abych nebyla —
hlavně ať necítím vlastní střed.

Ubližuju si potichu, nikdo to neví,
úsměv mám trénovanej jak trestný kop.
Ale uvnitř je holka, co neví, kde skončí
a kde už začíná sebevražednej blok.

Chci být furt někde — ve městě, v běhu,
na tréninku, na baru, ve vlaku, v dýmu.
Protože když zůstanu sama jen chvíli,
všechno mě bolí a svědomí křičí.

Čím víc se hejbu, tím víc jsem mrtvá,
život mi mizí jak čísla v diáři.
Snažím se žít, a tím víc se ztrácím,
v panáku po panáku… no, znáš ty tváře.

Děda mi věří, a já kvůli němu
ještě vstávám, i když bych nejradši spala.
Jsem holka, co utíká vlastnímu stínu,
a jedinej gól je, že pořád vstala.