Když zrcadlo šeptá

Někdy se směju, i když to pálí,
jako když slunce taje v dálí.
Lidi mě vidí, jak běžím vpřed,
netuší, kolik mě bolí svět.

Oblékám ticho do nových vzorů,
kabátek změny, touhu po vzoru.
Zkouším se najít v jiných barvách,
a stejně se ztratím v ranních tmách.

Když zrcadlo šeptá: „Tohle jsi ty,“
ve mně to ztichne, jak zvadlé květy.
Nechci být holka, co sama sobě
nevěří, že smí být krásná v době,
kdy láska bolí a pravda pálí —
já v sobě hořím a kolem chladný.

Miluju dívku, co nepatří mně,
její hlas znám už snad i zpaměti.
A její srdce? Už je zadané,
žije daleko — dál než planety.

Brigáda, smích, dovolený dech,
jenže má duše… pláče potichu ve snech.
S úsměvem ráno nasadím masku,
večer ji složím a píšu lásku.

Píšu si básně jak klíče k sobě,
v každém z nich hledám záblesk o době,
kdy budu dýchat a věřit znova,
že hlava má není nepřítel slova.

Fotbal mi dává zapomenout,
v kopačkách vím, že můžu jít proud.
Tam jsem jen tělo, dech a zem,
tam nejsem divná, ani sen.

Ale pak přijdu, zamknu se v sobě,
a slyším znovu hlas v ozvěně:
„Už to vzdej. Už nic nezměníš.“
A já mu říkám — ne, já to přežiju spíš.

Protože i když mě sžírá stín,
nosím v srdci plamen, tichý rým.
A možná jednou v tom tichu rána
uvidím dívku — a ta bude známa.

Sebou. Mnou.
Bez studu.
S krásou, co zraje v pochopení.
A zrcadlo?
To už mě nezraní.