19. století

Snad stále žiji v předminulém století,

kdy k psaní užíval se husí brk

a kdy přítel pro přítele

byl schopen nasadit vlastní krk.

 

Snad srdce mé je z jiné doby,

kdy lidé v úctě vykali si,

teď jejich těla kryjí hroby

a my zvolna přivykli si.

 

Přivykli si na tlak doby,

která naše snění drtí,

cetkami se kde kdo zdobí

v strachu z neodvratné smrti.

 

Snad v předminulém století

já, básník, u tvých nohou sedal,

abych potom v zápětí

jinde pochopení hledal.

 

Snad v čase tamtom dávno zašlém

jsem skončil život v chudobinci,

byv umořen prudkým kašlem

v Praze, Vídni nebo Linci.

 

Snad náhrobek můj omšelý

někde u zdi rozpadá se.

Však mé uši slyšely –

„Narodit se musíš zase!“

 

Přesto se rád občas nořím,

i když je to dávno pasé

v dobu, o níž báseň tvořím

a v níž bych chtěl žíti zase.