Odpočinek

Chci si jen odpočinout,
na chvilku sednout.

Prší, lavička je mokrá.
Na prknech louže a loužičky,
jak říčky, řeky, slepé uličky.
Kapky padají na dřevo i kámen,
pleskají, čvachtají,
déšť je jejich mokrým pánem.

Déšť ve tmě noci
je jiný než přes den.
Sluncem zalitým, krásným snem.

NE!
V noci je klid, síla a víra.

V tichu noci,
v rytmu kapek pána deště,
já obrazy mám,
slyším je vyprávět, křičet a řvát.
Svírají mě, jako temné kleště.

Děti noci, mrtvé duše.
Hledají, vzpomínají, smutní,
radí - tiše.

Vyslechnu si v temnotě noci,
za klidných tónů kapek deště,
příběhy o životě a dávné smrti.

Nemohu ale nijak pomoci.

Některé hlasy jen šeptají,
některé zpívají, naříkají, volají “ještě”.
V hlavě nářky z pekel, cítím doteky andělů,
jedno však mají společné,
úděl údělů.

Vzpomínky jejich duše drtí.

Je zima, chlupy se mi ježí.
Klidné kapky deště sílí,
naráží na lavičku
jak vlny na pobřeží.
Bouřka se blíží.

Jdu zpátky domů.
Vždyť na starých příbězích
přece tolik nezáleží.

Nebo ano?