Psaní jako forma terapie.
Píšu o životě slizském jako zmije.
Každá strofa mi záda kryje.
Někdy však nevím která bije...
Občas bolí každý řádek.
Musí to ven, chci klidný spánek.
Přijdu si jako levný stánek.
Takový co zničí i lehký vánek.
Násilné myšlenky, úzkostné stavy.
Snažím se vyhnat je z hlavy.
Moc dobře vím, neodejdou samy.
Jen tupá bolest, duševní šrámy.
Chci se vrátit a udělat to správně.
Všechno to týrání podchytit právně.
Chtěl jen ušetřit bolest mámě.
Ač naivně, doufám marně.
Jenom další výlev, tečka za větou.
Chci utéct pryč, odletět raketou.
Otce co je muž, ne jeho maketou.
Pak možná na louce květy rozkvetou.