Holubí mše

Na lavičce v parku sedí stařec.

              Vysypává ženu. —

                        V dlani za hrst šedého prachu.

                                 To poslední, co zbylo,

                                           z šedesáti společných let.

 

„Chtěla létat,“ šeptá holubům,

         ale bála se výšek.

                  Zobáky ťukají rytmus

                            do popela s chlebem.

 

                                      Každé zrnko, kus její duše —

                             Vždy záviděla ptákům

                   jejich lehkost, nebe.

 

          Stařec se usmívá.

Jeho Marie konečně létá.

          Vrať se, až budeš chtít,

                  šeptá do prázdné dlaně,

 

                               ve které zbyl jen

                                                 c h l é b .