Jak jsem potkal bezdomovce

Tak jsem potkal bezdomovce…

ztracená to byla ovce.

Ovce sama bez pastýře.

Já si chtěl hrát na rytíře,

konaje tak dobré skutky

a nehledět na předsudky,

že je černý jako bota,

životem se těžce motá.

 

Klaněl se mi jako princi,

zdali nemám drobnou minci,

peníz drobný nebo pár

a dám mu je jako dar.

Hned s úsměvem na líci -

sdělil „Já jsem věřící.

A věřím v Ježíše Krista,

pálenka nemá místa

u mě, ani cigarety,”

stále slyším tyto věty.

 

Tak jsem ho vzal k sobě domů,

dal mu boty, krosnu k tomu,

trochu jídla, trochu pití,

abych ulehčil mu v žití.

Spoustu toho napovídal,

bystrým zrakem jsem ho hlídal,

aby potom neodnesl,

to, co ke mně nepřinesl.

Ještě si vzal mou adresu

a vydal se směrem k lesu.

„Praha,” zaznělo pak tichem

„tam nebudu s prázdným břichem!”

 

Asi za dva měsíce

divil jsem se velice.

Z Prahy pohled pěkný poslal,

nevím, kterak se tam dostal.

 

Konec příběhu to není,

přichystal mi překvapení –

když u dveří zazvonil,

o peníze žadonil.

Vrátil se tu se svou milou,

v penězích mi pustit žílou.

Hned si řekl o šest stovek,

vždyť ví, že jsem dobrý člověk!

Do měsíce všechno vrátí,

z důchodu (co dostal) splatí.

Ubytovna drahá jest,

všechno vrátí na svou čest!

 

Na vše možné přísahal,

tak jsem mu dvě stovky dal,

tuše, že je nevrátí,

být bdělým se vyplatí.

I když chudší o dvě stě,

na něj se už nezlobím.

Zkušenost to na Cestě

byla nutná. Teď to vím.