Skála

Když si na tebe vzpomenu,
začne mě tížit jistota,
jistota, že ve mně z tebe nic nezbylo,
ze záhadného důvodu,
jsem se přitom domnívala,
že k sobě patříme...
Avšak donesla mi řeka času,
že nejsem tvoje mozaika,
a nikdy jsem jí nebyla,
že snad pár mých kousků se ti zalíbilo,
ale nezůstaly na mě naváté tvé vášně,
i když jsem tě měla tak ráda,
ptám se, jak je sakra možné,
že jsem si po tvém odchodu,
zbyla celá, se všemi částmi, komplet,
posbírala jsem se zpátky dohromady,
poslepovala střepy, zalila díry od střel,
nerozplakala jsem se krajinou jako voda,
ani jsem neztuhla v ledovou kru,
celý ty roky, zůstávám stejná
jako předtím, tehdy s tebou, i teď,
nikdy nepopraskala, má vnitřní skála.