Obviňující

Na světě od (ne)paměti, kam vzpomínka sahá jen,
nenapočítat do pěti, pak sám zvládat celý den.
Před chvílí to byly děti…vyrůst byl vzdálený sen,
splnil se, teď je prokletí a svět padá do kolen.
S roky jizvy přibývají, na duši i na těle,
ti, co dýchají to znají, vždy se něco semele.
Přestože si vždy říkají, pravou nohou z postele,
moc myslí, a tak to mají…netváří se vesele.
Často se tak ptají sebe, kdy se z toho dostanou,
slunce pálí, mráz je zebe, vždyť je to už za hranou...
Odvolají se na tebe, že jsi toho příčinou,
pak se setmí, zavře nebe, dotyční víc nevstanou.