R+J 2025

Začátečník Romeo, pod balkónem naslouchá,
je rozechvělý toužením a ve sladkých mrákotách.
Jeviště se přestaví a hned jsou na márách,
láska za hrob nebyl plán, spíše chyba nemalá.

Shakespeare zřejmě záviděl, jak Bandello zvládal psát,
možná čistě prozaicky, inspiraci postrádal.
Tak náš příběh použil a až na prkna dotáh jej,
škodu na té věci má, kdo nedočká celý děj.

R: Jůlie, zvrat osudu nám v drahách stál,
o nás dvou, psal už kdejaký pohádkář.
Teď poslouchej, hrají song náš,
za oponou dní jen svou vůni oblékáš. Jůlie.

Snili jsme o sobě, když snění bylo ještě in,
to jaká byla skutečnost, ať zahalí tajemství.
K čemu zlaté sousoší, my raději jsme chtěli žít,
jeden vzorek vlaštovčí jaro nedělá, vždyť víš.

V malých dávkách neškodí, nám údajně žádný jed,
postačilo protentokrát, depeši obdržet hned.
Mercucio odskáče stigma přátel hrdinů,
co hlavní role hrávají, sám zůstane ve stínu.

R: Jůlie, zvrat osudu nám v drahách stál...

Pokročilý Romeo pod balkón si nestoupá,
a není tak otrávený, ze všeho jak po houbách.
Než přesívat zrno a hrách, hákuje teď v montovně,
rozvážný zůstává, nechce zas skončit v Mantově.

R: Jůlie, zvrat osudu nám v drahách stál...

Z: Srdce zmírá,
srdce zmírá... a pláče.