Medusa

Co stane se,
když podívám se na sebe.
S hrůzou se v kámen nejspíše proměním,
tak poznávám se v Medūse — a pohled svůj ještě neodvracím.

Nechci toulat se tou cestou krutou,
jsem jak panenka, co je dávno rozbitou.
Snad síla má jen v skrytu spí —
proč ji nevolám? Srdce se ptá mi.

Utíkám, a přesto dál bloudím v kruhu,
ztrácím tvář, jež kdysi patřila víle.
Byl to sen? Či noční můra, co přemoci nemohu —
dál nést to nelze, prosím, chci dosáhnout cíle.

Už dávno v sobě nevidím to kouzlo,
jež bralo dech, když světlo se třpytilo.
Zůstaly jen mé oči, slzami tak zmožené,
a síla má — ach, nevrací se, jen v dálce se ztrácí ode mě.