Kapky duhy nad Ostrovy zapomnění

 

namočený ve vaně

námořník, hozený přes palubu

vymydlený do pohody

vydrhnutý od vzpomínek

pozoruju žlutou kachničku…

 

ta dělá, že se nic neděje

že je to v poho, jen tak se čachtat

na mém kousku oceánu

a doplout od Hornova mysu, až sem

ke mně, do Zátoky ztracených nadějí

 

jsem tu jen já

se zbytkem barevných obrázků

uvízlých v mé hlavě

v tichu před bouří…

 

když odněkud se přiženou obří Kumuly

pokryjí nebe a podivné

očekáváním rezonující ticho

dává vytušit

že se cosi neodvratně blíží…

 

mýdlové bubliny, jak obří kapky deště

padají z nebe a ticho vystřídá šum

uhranut jejich duhovou rozmanitosti

nepochopím, hned …

 

až když spatřím mezi mraky trup vzducholodě

s barevným maskováním připomínajícím oblohu

a s velkým nápisem Nautilus na trupu

je už na obranu pozdě

 

duhové bubliny rozvlní hladinu

a vytvářejí fascinující, duhově zbarvenou

vlnovou interferenci

 

nežli se mi ovšem podaří

navázat se vzducholodí jakékoliv spojení

je kachnička polapena bublibombami

a vyzvednuta z hladiny oceánu

 

nad nechvalně známou oblastí

Kolenatých ostrovů

kde se ztrácí signál, mizí i má realita

propadám se do Horizontu snu

a můj dosavadní svět se mění v iluzi

ještě předtím, nežli se scéna rozplyne

uslyším tvá slova

 

"Sbohem lásko, jen si beru kachničku

a nenávratně mizím.

Mám už dost, té stejnosti dnů

a tvých zapomnění.

Ještě stále toužím...

po duhových bouřích a činech.“

 

když se vám zdá, že skutek nahradil sny

temnou noční můrou – nezoufejte

pořiďte si novou kachničku