Peklotoč

Noci probdělé mysl znavená,
hvězdami černá tma je posetá.
Ty perly drzé svítí do tváře,
svoje chvíle sypu do polštáře.

To ticho zní, až v uších zaléhá,
neslýchané jak hodně naléhá.
Ta prázdnota kolem krku svírá,
ta bolest tupá v tichu se vtírá.

Víc ticha. Víc tepu.
Víc dechu. Víc hlasů.
Víc sebe. Víc děsů.
A dám si to znovu.
Víc ticha. Víc tepu.
Víc dechu. Víc hlasů.
Víc sebe. Víc děsů.

Ten kolotoč se zastavit nedá.
Možná lék mi podá chladná věda,
ten co s ním se už probudit nedá.
A venku svítá, zase svítá,
už svítá... svítá...