Odžitá

Marie smíchem znělá, pod svícnem svěho těla

 

seděla v kráse obrazem zjihlému hvězdáři,

 

modlíc se dokud světem nezhasnem pro anděla

 

on mléčný čas s vinným kvasem sbližoval v arkýři

 

 

 

 

Trhal li hvězdy, tak horkem lál a nebetyčný lhal,

 

souhvězdí intimních plejád vždy zaříkával rád,

 

spal li syn, promlčená, zpívala halalí žal,

 

bělostně bolná, volná, šla trny pročítat.

 

 

 

 

Hedvábím v půnebí lásky políbená dlí,

 

hladila hladiny syna odrostlé ve tvářích,

 

vrány se blahem nocí pokorně projídaly,

 

poklekly před ní svorně, aby svět sezobaly z tich