Pokus o sonet

Na skle se rodí křehká kapka deště,  
v letním horku tiše vysychá,  
jak vzpomínka, co v paměti jen bledne,  
a ptáš se, zda ji uzříš někdy ještě.  

Když mezi vlasy vyšlehne stříbrný svit,  
a krok tvůj ztěžkne, ztrácí mladý švih,  
už neprobdíš noc, bys ráno svěží vstával,  
vždyť člověk stárne, aniž najde klid.  

Však právě v zániku se krása rodí znova,  
a moudrost přebývá, i když tvé dny pominou,  
vždyť v srdci bližních klíčí, co jsi zasel,  

a slova tvá se nesou v čase dál,  
vždyť stopa nezmizí, když kráčí s jinou stopou spojenou,  
tvé slovo přetrvá, jak semeno cos zasel.