Chtěl bych

Chtěl bych ti napsat báseň,

v níž slova stojí pěkně v řadě

jako věže v skotském hradě,

někde na severu.

Aby byla plná kvítí,

Slunce, světla, štěstí, lásky

bez zbytečné jedné hlásky –

to si troufám, na mou věru.

O horách až do oblak

a malých domcích ve stráni,

kde zvony zvoní klekání;

vládne mír a klid.

Na nedělní slavnosti

duše čisté jak krystaly,

v přesvědčení pevné skály,

na vinici Páně lid.

Báseň o spadaném listí

pod větvemi starých stromů,

o koncertu divých hromů,

když se čistí vzduch.

Na půlnočním nebi,

kde Souhvězdí svítí,

tam k věčnému žití

očištěný míří duch.

O konci a začátku,

když se dění uzavírá,

zkušenosti duše sbírá

na té pouti hmotností.

Tak zde každý putuje,

různé cesty – stejný cíl,

někomu se ovšem skryl

pod nánosem žádostí.

O snaze lidi měnit,

na kterých nám záleží -

 sedí jako ve věži

a nechtějí ven.

Chyby, jež na nich vidíme,

právě tyto máme též,

ať už závist nebo lež,

jsou nám nutným zrcadlem.

O lásce, jež bývá pravá -

když se člověk sebe vzdává

a své ego rozpouští.

Kdekdo po ní touží,

vždyť je cílem všeho bytí,

její světlo v dálce svítí

jak oáza na poušti.

O lidech chápajících

své přátele bez výčitek;

ti jsou dárci zlatých nitek

táhnoucích nás vzhůru.

Jak majáky ve tmě stojí,

šípy světla vystřelují

a k sobě nás přitahují

jako lampa můru.