Děda mi ukázal hospodu, život už lidi

Děda měl ruce jak z dubu a hlas jak prasklý špunt,
vždycky říkal: „Hlavně nalej srdcem, ne jen pro účetní punt.“
Hospoda byla jeho svět — starý stoly, věčně špinavý sklo,
v rohu visel dres Slávky, vedle něj fotka mámy, co tu už není dlouho.

Já tam běhala v teplákách, malej čert s rohlíkem a kofolou,
když se smáli chlapi po deseti pivech a svět měl ještě barvu.
Děda mě učil život mezi štamgastama a stíny,
říkal: „Tady poznáš, co je člověk zač – když má v sobě čtyři rumy a řekne ti svý viny.“

Ale já už dávno nejsem jen holka s rohlíkem.
Jsem ta, co nosí tác s panákama a úsměv v rozkladu.
Hospoda se změnila — nebo spíš já.
Dneska vidím víc smutku v očích, než jsem kdy měla.

U jednoho stolu sedí Karel — vtipnej, hlučnej, vždycky král,
ale víš, že každej večer brečí venku, protože mu dcera nevolala dál.
A támhle Lenka, ta srdce z betonu — pije ferneta jak čaj,
ale občas ztratí botu i důstojnost, jen aby někdo řekl: „Zůstaň.“

Hospoda je divadlo — jedno velký, upocený,
kde se lidi smějou, tančí, hroutí, přísahaj, že zejtra už ne.
A já v tom sedím, jak herečka beze scénáře,
s panákem v ruce a hlavou na stole, kde končí iluze z mého snáře.

Děda mi ukázal hrdost — jak nalít, když někdo ztrácí dech,
jak nekomentovat slzy cizího chlapa, jen podržet flašku a dech.
Ale život, co se tu pije po litrech, mě pohlcuje víc než smích,
a já už nevím, jestli chci bejt dědův odkaz, nebo jen holka, co padla v tichu bez křik.

Protože čím víc tu sedím, tím víc se mi propíjí sny,
v pivu se topí moje plány, a v panáku včerejší dny.
Jsem alkoholik, jen s jinou definicí — pořád to maskuju,
za výčep, za práci, za dědu… ale v noci vím, že tuhle hru rychle dohraju.

Hospoda je chrám, i hrob.
Je škola o tom, jak žít — a ještě víc, jak nežít.
Vidíš tu lásky i zrady, rozchody i sňatky v opilosti,
a já jen doufám, že jednou najdu sílu jít – dřív než mě tu pohltí mosty.

A přesto… každej večer tam jdu zas.
Jako bych se bála, že bez toho zmatku nejsem vůbec nic.
Děda by řekl: „To přejde, holka. Ale nejdřív se musíš rozhodnout, co tu vlastně hledáš.“
A já? Já hledám sama sebe. Mezi flaškama a tím, co po něm zůstalo v čepu zhaslých snů.