máme ho všichni
kdesi hluboko v sobě zakořeněný
vždy připravený k růstu
který zcela zákonitě vede k plodům poznání
k uvědomění si sebe sama
bdělosti ukotvené v přítomném okamžiku
v časoprostoru tady a teď
neb ničeho jiného, se v této iluzorní realitě
nejde přidržet
zklidnit
zakotvit
zvláště tehdy, kdy se nám zdá
že se okolní svět zcela jistě zbláznil
a my nenacházíme smysl
tedy směr a cíl
v tomto bezčasém prostoru vlastního Já
se skrývá verš
nesmělá pointa našeho současného života
zatímco my, podobní básníkům
nejistě tápeme v pravidlech bytí
hledání forem
či zkoušení obsahu
on trpělivě čeká…
čeká, až ho najdeme
další v nekonečné řadě veršů
vzájemně se přitahujících slov
harmonicky souznějících
v rýmech života
čeká
spolu s ostatními
až je svážeme mašlí
a ony
ve váze univerza
na krátký čas
svou vzájemně umocněnou krásou
přinesou poučení …
to je cesta i cíl - náš život
Já té třešničce na dortu, tedy mašličce celistvosti žití, říkám kvantový skok. Co kvítí musí jeden navázat, aby až s posledním kvítkem viděl tu krásu ve váze. Neboli najednou "to sepne", zacvakne poslední puzzle. Někdy mi to připomíná pohádku O veliké řepě. Ovšem nevím, zda jsem tento tvůj text uchopila správně. Pokud ne, půjdu naň od lesa :-)
01.10.2025 19:43:47 | Vivien